Nezbytná cesta

Jedním z nových institutů v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. je tzv. nezbytná cesta, která je upravená v §§ 1029 až 1036. Jednoduše řečeno se jedná o zřízení služebnosti cesty autoritativně z rozhodnutí soudu v soukromém zájmu vlastníka pozemku, který není napojený na veřejnou cestu (veřejně přístupnou komunikaci). Žaloba na povolení nezbytné cesty přichází v úvahu jako alternativa tehdy, pokud soused odmítá zřídit služebnost cesty dobrovolně.

Starý občanský zákoník č. 40/1964 Sb. znal podobný institut též. Upravoval ho však velmi skromně pouze v § 151o odst. 3.

Nejvyšší soud v nedávné době vydal judikát, který se úpravy nezbytné cesty v novém občanském zákoníku týká (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015). Konkrétně se Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b), který zakotvuje jedno ze zákonných omezení práva na povolení nezbytné cesty; konkrétně způsobí-li si nedostatek přístupu vlastník z hrubé nedbalosti či úmyslně sám. V předmětné věci šlo o otázku, zda vlastník, který nabyl nemovitost bez přístupu, je eo ipso za nedostatek přístupu odpovědný a nemůže se tedy domáhat povolení nezbytné cesty z důvodu podle § 1032 odst. 1 písm. b). Stanovisko Nejvyššího soudu je takové, že nabytí nemovitosti bez přístupu samo o sobě neznamená nemožnost povolení nezbytné cesty. Pokud nabyvatel jednal při nabývání nemovitosti sice zaviněně (nedbale), ale nikoliv hrubě nedbale či úmyslně, je možné nezbytnou cestu povolit. Jinými slovy sankcionována má být pouze lehkovážnost nabyvatele, nikoliv ale to, když se o zjednání přístupu před nabytím aktivně, byť bezvýsledně snažil (např. zřízením věcného břemene), nebo pokud vzhledem k okolnostem mohl důvodně předpokládat, že přístup zjednán je, byť tomu tak ve skutečnosti nebylo.