První senát Nejvyššího správního soudu již dříve konstatoval, že v řízení o stížnostech na postup plátce daně neexistuje prostor pro posouzení otázky, zda může mít uvalení solárního odvodu na výrobce energie likvidační účinky. Správce daně může hodnotit pouze to, zda plátce daně postupoval v souladu se zákonem. Kdyby bylo správci daně umožněno modifikovat výši odvodu, znamenalo by to, že by se mu v dané oblasti otevřel velmi těžko kontrolovatelný prostor pro libovůli.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení připomněl, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 neshledal zavedení solárního odvodu samo o sobě protiústavním s výhradou, že rdousící efekt odvodu na konkrétního výrobce je nutno v odůvodněných případech připustit.

Jediným institutem, jehož prostřednictvím výkonná moc dostojí výslovnému pokynu Ústavního soudu a splní povinnost uplatnit individuální přístup k jednotlivým výrobcům, je dle rozšířeného senátu právě prominutí daně na základě správního aktu vydaného ministrem financí.