Darování mezi spoluvlastníky

Nejvyšší soud vydal dne 24. května 2017 rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5799/2016, který obsahuje několik zajímavých závěrů v oblasti vlastnického práva k nemovitým věcem.

Soud zde výslovně formuloval názor, že i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nadále beze změny platí jeho dřívější názor, že v soudním řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musejí být účastníky všichni spoluvlastníci.

Dále ale také soud vyslovil zajímavý názor týkající se toho, když spoluvlastníci uzavřou vzájemnou dohodu o převodu svých spoluvlastnických podílů mezi sebou tak, že na konci stane jeden z nich jako vlastník výlučný. V předmětné věci se konkrétně jednalo o smlouvu darovací. Nižší soudy dospěly k závěru o neplatnosti takové smlouvy z toho důvodu, že se v praxi rovná zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a tudíž měli spoluvlastníci uzavřít dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nikoliv smlouvu darovací (která má mj. odlišné daňové dopady). Nejvyšší soud je však jiného názoru. Podle něj je i darovací smlouva přípustná a není možné ji automaticky odsoudit jako obcházení práva.

Výše uvedený závěr soudu má obecnější dopad i proto, že soud obecně v judikátu nabádá soudce k tomu, aby institutu neplatnosti smluv využívali co možná nejméně, rozhodně méně než to doposud bývalo zvykem. V dané věci byla aplikována ustanovení ještě starého občanského zákoníku. Je třeba říci, že nový občanský zákoník má už subtilnější úpravu neplatnosti, která by sama o sobě měla vést k jejímu méně častému užívání. Nicméně uvedený názor soudu lze beze sporu považovat za výkladové vodítko i ve vztahu k nové právní úpravě neplatnosti smluv. Lze jenom kvitovat, že Nejvyšší soud se velmi jednoznačně postavil za zásadu „v pochybnostech ve prospěch platnosti“ v zájmu zachování právní jistoty účastníků.