Audionahrávka jako důkaz v pracovněprávním sporu

Ústavní soud se ve svém nedávném rozhodnutí (II. ÚS 1774/14) vyjádřil k posuzování přípustnosti záznamu hovoru fyzických osob jako důkazu před soudy.

Ústavní soud zastává názor, že za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí a takovýto postup je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný.

Zcela odlišně je však třeba dle jeho názoru hodnotit případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo se jedná o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu závažného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu.

V případě pracovněprávního sporu, kdy se vede řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, nemohou být určité důkazy, které jsou předkládány zaměstnancem jako žalobcem, odmítány pouze s poukazem na to, že se jedná o projev osobní povahy hovořících osob. Zaměstnanec je zde v postavení slabší strany právního vztahu, které hrozí závažná újma (ztráta zaměstnání).

V každém jednotlivém případě je tak zapotřebí důkladně posoudit kolizi základních práv a svobod. Ústavní soud přitom připouští možnost přípustnosti použití audionahrávky, která byla tajně pořízena zaměstnancem, jako důkazu v pracovněprávním sporu, a to i v případě, kdy obsahuje projevy osobní povahy. Ochrana zaměstnance na spravedlivý proces, který je garantován čl. 36 odst. 1 Listiny, tu převažuje nad ochranou soukromí zaměstnavatele.