Nejvyšší správní soud se při své rozhodovací činnosti opětovně vrátil k otázce vymezení znaků závislé práce, když posuzoval pokutu udělenou za výkon nelegální práce (rozhodnutí 6 Ads 46/2013, ze dne 13.02.2014).

Pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo stěžejním definovat pojem závislá práce ve smyslu zákoníku práce. Dle soudu stačí jednotlivé znaky definované v § 2 odst. 1 zákoníku práce spojit společným prvkem osobní či hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli. Správní orgány musí při postihování nelegální práce prokázat obviněnému, že:

-       práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,

-       zaměstnanec vykonává práci osobně, podle zaměstnavatelových pokynů,

-       závislá práce vykazuje znak soustavnosti, nejde o jednorázovou či příležitostnou spolupráci.

Pouze v důsledku naplnění výše uvedených znaků dochází k osobní či hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli, jenž všechny tyto znaky závislé práce spojuje. Doplňkovým hlediskem může být i to, zda se osoba jeví jako zaměstnanec z pohledu třetích osob.

Naopak odměna není, na rozdíl od dřívějších rozhodnutí, samostatným znakem závislé práce, nicméně může představovat významnou skutečnost pro posouzení konkrétního případu.