Client first.

Výpověď nájmu sjednaného na dobu přesahující délku obvyklého lidského života

07.04.2015

Nejvyšší soud se ve starším, ale zajímavém rozhodnutí ze dne 28.03.2007, sp. zn. 28 Cdo 2747/2004, zabýval otázkou platnosti nájemní smlouvy, jejímž předmětem byl nájem pozemků, která byla uzavřena mezi dvěma fyzickými osobami na dobu 100 let (tedy na dobu určitou).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přesahuje-li doba nájmu délku obvyklého lidského života, samo o sobě to nečiní nájemní smlouvu neplatnou. Obsahově se však podle názoru Nejvyššího soudu jedná o nájem sjednaný na dobu neurčitou, který je ze zákona možno zrušit výpovědí s tříměsíční výpovědní dobou, ačkoliv si smluvní strany takovou možnost nesjednaly.

V jiném případě se touto otázkou zabýval i Krajský soud v Hradci Králové v rozhodnutí ze dne 29.06.2011, sp. zn. 7 Co 1233/2011. V tomto případě pronajímatel (město Třeboň) pronajal nájemci (právnické osobě – podnikateli) pozemky na dobu 90 let za účelem výstavby ubytovacího zařízení. Krajský soud v Hradci Králové s odkazem na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že i tato nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a je možno ji předčasně vypovědět. Podle názoru Krajského soudu v Hradci Králové je z hlediska obsahu ujednání o délce doby nájmu zcela nevýznamné, zda účastníky smlouvy jsou fyzické nebo právnické osoby.

Nejvyšší soud se však s touto argumentací v rozsudku ze dne 29.01.2014, sp. zn. 29 Cdo 60/2012, neztotožnil. Podle názoru Nejvyššího soudu mohou nastat situace, kdy účelu nájmu lze dosáhnout jen s přiměřenou garancí doby nájmu. Soudy by tak při posuzování otázky, zda se jedná smlouvu uzavřenou na dobu určitou nebo na dobu neurčitou, měly vždy vzít v úvahu, zda úsudek, že se jedná o nájem na dobu neurčitou, nepovede k popření účelu nájmu.