Ústavní soud k neplatnosti smluv

V minulé aktualitě jsme upozorňovali na nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nabádal k obezřetnějšímu, tj. méně častému užívání institutu neplatnosti smluv (srov. § 574 obč. zák.). Nyní bychom rádi prezentovali aktuální judikáty Ústavního soudu, které vyjadřují stejný názor.

Nález Ústavního soudu ze dne 11.07.2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, se vyjadřoval k otázce neplatnosti smlouvy z důvodu neurčitosti. V předmětné věci došlo k uzavření smlouvy, která byla označena jako „dohoda o narovnání“. Touto dohodou se zavazoval syn svým rodičům k uhrazení částky 1.850.000,- Kč poté, co na něho rodiče převedli nemovitost za nižší než tržní cenu s úmyslem dožít v nemovitosti, přičemž však z důvodů vzájemných neshod nakonec nemovitost opustili a přestěhovali se do nájemního bydlení. Následně uzavřená dohoda však podle všeho nesplňovala pojmové znaky dohody o narovnání, neboť v ní nebylo dostatečně specifikováno, co je mezi stranami sporné, a vyznívala spíš jako uznání dluhu. Jako uznání dluhu však dohoda nebyla dostatečně určitá (hovořilo se zde pouze obecně o uznání dluhu co do důvodu a výše, aniž by důvod byl konkretizován). Soud I. stupně vyhověl žalobě rodičů na zaplacení částky uvedené v dohodě, zatímco odvolací soud nikoliv, protože dohodu z důvodu neurčitosti prohlásil za neplatnou. Ústavní soud jeho rozhodnutí změnil a přiklonil se k platnosti dohody, protože z okolností případu bylo nesporně dovoditelné, čeho chtěly strany dohodou dosáhnout a z jakého důvodu. Ústavní soud pokáral odvolací soud za to, že se neřídil zásadou priority platnosti smluv, ale formalisticky dospěl k závěru o neplatnosti.

Nález Ústavního soudu ze dne 25.07.2017, sp. zn. I. ÚS 34/17, řešil otázku neplatnosti z důvodu obcházení zákona. V předmětném případě došlo k převodu bytu na zástavního věřitele kupní smlouvou, čímž fakticky byla realizována propadná zástava, která je zákonem zásadně zakázána. Určitá kurióznost tohoto případu spočívá v tom, že ústavní soud dospěl na základě analýzy hospodářských motivací účastníků a znění uzavřených smluv k tomu, že smlouvami nebyl obcházen zákaz propadné zástavy, nýbrž spíše předkupní právo obce. Proto by byla mohla být oprávněným stěžovatelem obec, nikoliv ale potomci převodců, jak tomu v řízení bylo. Podle názoru ústavního soudu ve vztahu k otázce možného obcházení zákazu propadné zástavy soudy nedostatečně odůvodnily, proč k tomuto závěru došly, když si ve své podstatě vystačily již s potencialitou takovéhoto obcházení, aniž by úmysl k němu směřující dokázaly v předmětném případě identifikovat jednoznačně (soud doslova konstatoval: „Ne každá transakce, při níž je kupní cena za převod nemovitosti započítávána vůči pohledávce kupujícího, musí být automaticky neplatná z důvodu existence propadné zástavy“). Tento judikát Ústavního soudu se tedy svým duchem velmi blíží judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5799/2016, na který jsme upozorňovali v minulé aktualitě.