Smluvní pokuta ve spotřebitelských smlouvách

Nejvyšší soud v nedávné době vydal rozsudek ze dne 28.02.2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015, v němž se zabýval platností sjednané smluvní pokuty ve spotřebitelské smlouvě.

V tomto konkrétním případě byla ve smlouvě samotné obsažena pouze klauzule, že si strany sjednávají smluvní pokuty, které jsou uvedeny ve všeobecných podmínkách, v podmínkách služby Internet ADSL, v ceníku služeb nebo v dalších obchodních podmínkách, jež jsou součástí smlouvy. Žalobce se na základě tohoto ustanovení domáhal smluvní pokuty upravené v čl. 8.2 všeobecných podmínek. Nepředložil ovšem soudu znění těchto podmínek podepsané druhou stranou – spotřebitelem.

Nejvyšší soud rozhodl tak, že pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě ve všeobecných podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil. Jde o ujednání podřaditelné pod ustanovení § 56 odst. 1 starého občanského zákoníku, neboť v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a je proto s ohledem na § 55 odst. 2 občanského zákoníku neplatné.

Lze dodat, že uvedený názor bude zřejmě aplikovatelný i pro smlouvy řídící se novým občanským zákoníkem. Ten obsahuje analogické pravidlo, které bylo dosud upraveno v § 56 odst. 1, v § 1813. Za analogii § 55 odst. 2 lze považovat nový § 1815, který jako sankci za porušení zákazu nepřiměřených ujednání stanoví nicotnost („zdánlivé právní jednání“).