Prevenční povinnost zaměstnance

Zaměstnanec je v souladu s ustanovením § 249 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. V případě, že hrozí škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance.

Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky (rozhodnutí ze dne 09.03.2015, sp. zn. 21 Cdo 1924/2013) může nedodržení výše uvedených zásad obecné pracovněprávní prevence znamenat porušení právní povinnosti, která v případě vzniku škody zakládá za splnění zbývajících předpokladů obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu dle § 250 zákoníku práce.

Zaměstnanci lze ale vytýkat porušení povinnosti obecné pracovněprávní prevence pouze tehdy, nepočínal-li si vzhledem ke konkrétním pracovním podmínkám i k dané časové a místní situaci tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku. Pokud způsob plnění obecné prevenční povinnosti závisí zcela na úvaze zaměstnance, je možné mu vytýkat porušení této povinnosti pouze v případě, že je jeho počínání ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že zaměstnanec měl možnost volby jiného (možná i vhodnějšího) postupu, a že přes zaměstnancem zvolené opatření, které nebylo ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností, ke vzniku škody na majetku přesto došlo, závěru o porušení obecné prevenční povinnosti nepostačuje.