Možnost tzv. souběhu funkcí

Ministerstvo spravedlnosti 11. července 2014 vydalo stanovisko, ve kterém shledává tzv. souběh funkce nepřípustný. K problematice souběhu funkcí zastáváme opačné stanovisko, tedy že tento souběh je možný, a to z následujících důvodů:

 1)

Skutečnost, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a v návaznosti na něj ani zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“) výslovně možnost souběhu funkcí neupravují, neznamená, že souběh funkcí je vyloučen. S ohledem na rozsáhlou rekodifikaci soukromého práva je nutné se zaměřit na základní koncepci této soukromoprávní rekodifikace a zásady, na kterých je tato nová úprava vystavěna. Do popředí se dostává ústavně-právní zásada „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“, s důrazem na smluvní svobodu soukromoprávních subjektů, která jim umožňuje upravit své právní poměry tak, aby odpovídaly jejich zamýšleným cílům. Souběh funkcí není žádným zákonem zakázán.

 2)

Ustanovení § 61 odst. 3 ZOK hovoří o určení mzdy či jiného plnění zaměstnance, který je současně i členem statutárního orgánu společnosti. Znění § 61 odst. 3 ZOK tak tzv. souběh funkcí výslovně připouští. Argumentace o tom, že se jedná o ustanovení, které navazovalo na další, původně zamýšlená zákonná ustanovení, jež nebyla nakonec v rámci legislativního procesu přijata, je sice zajímavá a do jisté míry leccos osvětluje, nicméně to nic nemění na skutečnosti, že zákonné ustanovení souběh funkcí výslovně umožňuje a předpokládá. V návaznosti na zásadu „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“ může jen stěží obstát konstrukce „zákon sice určitý postup (tj. souběh funkcí) výslovně předvídá, avšak tento postup současně není dovolený“.

 3)

Listina základních práv a svobod v čl. 26 zaručuje každému právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností může stanovit zákon. Zákon však žádné takové omezení nestanovuje.

 4)

Pravděpodobně nejčastěji uváděným důvodem na podporu tvrzení nemožnosti souběhu je ten, že výkon funkce statutárního orgánu (člena orgánu obchodní korporace) zahrnuje nejen jednání za společnost, ale i její obchodní vedení, a obchodní vedení nemůže statutární orgán vykonávat v pracovním poměru. V praxi se toto vztahuje na nejčastější souběh – souběh funkce statutárního orgánu a funkce „generálního ředitele“ v pracovním poměru. Dle kritiků souběhu funkcí totiž nemůže statutární orgán (člen statutárního orgánu) uzavřít pracovní smlouvu s druhem práce generálního ředitele, když by součástí náplně práce generálního ředitele bylo rovněž obchodní vedení.

 Ministerstvo spravedlnosti 11. července 2014 ve svém stanovisku k souběhu uvedlo, že „stav, kdy člen statutárního orgánu obchodní korporace vykonává svou funkci také z titulu pracovněprávního poměru, je nepřípustný s ohledem na ustanovení § 1791 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jelikož takový pracovněprávní poměr postrádá svoji kauzu (důvod). Jinými slovy, pro tutéž činnost nemohou být uzavřeny dvě různé smlouvy.“[1]

 Z výše uvedeného však vyplývá, že není-li náplní práce zaměstnance na pozici generálního ředitele obchodní vedení, neexistuje důvod, proč by takový zaměstnanec nemohl současně vykonávat funkci jednatele. Taktéž není možné konstatovat, že náplní práce generálního ředitele je vždy rovněž i obchodní vedení. Pokud bychom totiž připustili tuto myšlenku, nebylo by v zásadě vůbec možné připustit existenci pozice generálního ředitele jako takové. Pokud by generální ředitel vždy vykonával činnosti spadající pod obchodní vedení, nebylo by možné o pracovní pozici generálního ředitele v obchodní korporaci vůbec uvažovat a na tento druh práce uzavřít s kýmkoli pracovní smlouvu (bez ohledu na to, že statutárním orgánem by byla úplně jiná osoba, odlišná od osoby, která by měla zastávat pozici generálního ředitele). 

 5)

Ministerstvo spravedlnosti ve svém výše uvedeném stanovisku k souběhu poukazuje na vztah nadřízenosti a podřízenosti v pracovněprávních vztazích, když uvedlo, že „souběžný pracovněprávní poměr dále postrádá základní znak pracovního práva, a to že musí jít o závislou práci. V případě, kdy je člen statutárního orgánu obchodní korporace sám sobě nadřízeným, nejde o závislou práci, a tudíž nemůže dojít ke sjednání pracovního poměru.“

 Výše uvedený výklad Ministerstva spravedlnosti je však zavádějící. Jak uvádí například M. Bělin, i u statutárního orgánu obchodní společnosti je možné, aby byl mezi ním a společností uzavřen pracovní poměr, kde druhem práce bude jiná činnost než výkon funkce statutárního orgánu. V takovém případě vzniknou dva paralelní a na sobě nezávislé právní vztahy.[2] 

 Za zmínku v této souvislosti samozřejmě stojí i názor doc. JUDr. Ivany Štenglové, že smlouva o výkonu funkce jednatele „může být uzavřena jako smlouva o příkazu, nic však nebrání tomu, aby ji strany uzavřely jako jinou smlouvu, třeba i smlouvu pracovní či nepojmenovanou“[3]. Použité spojení „nic nebrání tomu“ vystihuje zásadu „co není zakázáno, je dovoleno“.

6)

S ohledem na skutečnost, že souběh funkcí byl do 31.12.2013 možný, bylo by v případě nepřípustnosti souběhu funkcí po 1.1.2014 nutné vyřešit otázku, co se stane s pracovněprávním vztahem, popřípadě funkcí jednatele téže osoby po 1.1.2014. ZOK ani občanský zákoník neobsahují žádné přechodné ustanovení, které by upravovalo, co se s těmito funkcemi, respektive jednou z těchto funkcí stane.