Koncepce předsmluvní odpovědnosti v novém občanském zákoníku

Předsmluvní odpovědnost byla v  zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dovozována z odpovědnosti za porušení prevenční povinnosti, resp. odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Soudními rozhodnutími byla předsmluvní odpovědnost řešena pouze ad hoc, a dovozena v případě ukončení jednání o uzavření smlouvy bez legitimního důvodu. Škoda spočívala pouze ve vynaložení neobvyklých nákladů vzniklých v důsledku požadavků strany, která jednání ukončila, nikoliv v nákladech obvyklých. V zákoně č. 513/1993 Sb., obchodní zákoník, byla dříve předsmluvní odpovědnost řešena pouze v rámci odpovědnosti za škodu za porušení povinnosti neprozradit nebo nepoužít v rozporu s jejich účelem takové informace, které si strany při jednání o uzavření smlouvy navzájem poskytly jako důvěrné.

V zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen NOZ), je předsmluvní odpovědnost upravena podrobněji, a to jako jednání bez úmyslu smlouvu opravdu uzavřít (§ 1728 NOZ), odmítnutí uzavření smlouvy těsně před jejím podpisem přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy aniž pro to byl spravedlivý důvod (§1729/1 NOZ), nesplnění informační povinnosti (§1729/2 NOZ) a zneužití nebo prozrazení důvěrných informací (§1730/2 NOZ), a to nejen ve vztazích mezi podnikateli. Nově již není náhrada škody omezena pouze na neobvyklé náklady, avšak hrazeny by měly být veškeré marně vynaložené náklady. Vymáhání nákladů bude však spíše než otázkou právní otázkou unesení důkazního břemene. Lze očekávat, že prokázání takových skutečností jako spravedlivý důvod, absence úmyslu smlouvu opravdu uzavřít nebo důvodné očekávání v uzavření smlouvy bude v praxi problematické.